Eritrea

později etiopská moc nebyla v Eritreji příliš silná. Od 16. století zde drželi pobřežní města Osmané, po nich Egypťané, Britové a nakonec Italové, kteří zde roku 1890 oficiálně vyhlásili kolonii Eritreu. Za italské vlády došlo k rozvoji infrastruktury a k modernizaci společnosti. Po druhé světové válce připadla Eritrea Etiopii, proti jejíž nadvládě vedlo několik eritrejských ozbrojených skupin od 60. let válku. Ta byla úspěšně završena roku 1993, kdy Eritrea získala nezávislost. V Eritreji nyní panuje diktátorský režim vedený Lidovou stranou za demokracii a spravedlnost, v jejímž čele stojí prezident Isaias Afwerki. Silnou pozici má v zemi armáda.
Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Ve srovnání s vyspělým světem je zde nemodernizované zemědělství závislé na dešťových srážkách, průmysl upadá a jediný ziskovější sektor představují banky. Vzhledem k několika nedávným vojenským srážkám převládá silná militarizace společnosti, v armádě a v národní službě pracuje na 600 000 nedobrovolných rekrutů. Sociální služby ani demokratické instituce zde nefungují, neexistuje faktické oddělení jednotlivých složek státní moci. Silně upadá školství, rovněž militarizované. Polovina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. V poslední době udržuje Eritrea lepší vztahy zejména se Súdánem, Íránem a Čínou. Zhruba polovina obyvatelstva jsou křesťané, téměř stejný podíl mají muslimové, jen malá část obyvatelstva praktikuje tradiční domorodá náboženství, mnohé muslimské či křesťanské menšiny jsou potírány. V zemi se vyskytuje devět etnik, nejvýznamnější z nich jsou Tigrajové a Tigrejové.