Den třináctý

Pozitivní zprávu na začátek. Nesmělou "rusky" mluvící průvodkyni, třicetikilovou osmnáctku která se bála mluvit a neuměla skloňovat, po vlně kritiky (doufám, že chudák holka hezká nestříhá nůžkama trávu nebo neopravuje silnice) nahradil zkušený padesátník. Mluví nahlas a je mu rozumět líp, než šéfce skupiny v angličtině. A ta je hlavně strašně, ale strašně nesympatická. Přidávám se spíš k rusofonní skupince, tj. Sašovi, Jeleně a Julii. Celý den jsme neopustili Rajin. Natahujeme čas. Čekáme, abychom mohli spěchat. První akce je vyhlídka nad městem, žádná pecka, cesta sem je blbá. Měl to být trek, ale kromě asi 250 metrů jsme ho vyjeli autobusem.

Další zastávka, nic neřešící přístav. Putin o něho má zájem, protože na rozdíl od nedalekého Vladivostoku nikdy nezamrzá. Teď tady ale chcípl pes. Nic se nenakládá, nevykládá, pár přístavních dělníků se evidentně nudí a hromada uhlí čeká na Godota.

Eli se snaží vtlouct trochu rozumu do naší průvodkyně, která ani nevím jak se jmenuje (a nějak mě to už ani nezajímá). Ptá se, proč je tady tak mrtvo a jestli chápe, proč jsou na Severní Koreu uvalené sankce. Chápe. Atomovky. Ale nechce se jich vzdát. Snažíme se ji přesvědčit, že jediná cesta kupředu je odhodit starou zášť, podat si Rus s Němcem, Němec s Francouzem, a Severokorejec s Japoncem a Američanem ruce, protože celý svět se hýbe dopředu, a jejich země stojí. Nechápe. Pořád mele o nutnosti jaderných zbraní k odstrašení nepřátel a japonské agresi. Má to hluboko pod kůží.

Superpecka dnešního dne je rybářská vesnice. V původním programu stálo tolik, že navštívíme rybářskou vesnici, prohlédneme si domek rybáře a pohovoříme s nimi. Věc se má tak, že v rybářská vesnice je revoluční muzeum, kde se kdysi zastavil Kim Čong-Il (jako dvanáctiletý), rozmlouval s rybáři, a dnes je přístupný jeden domek, kde snad možná i někdo žije, vesnici odděluje od moře plot a k tomu pro jistotu ještě i plot s ostnatým drátem, a neuvidíte tady ani jeden ze čtyř základních atributů rybářské vesnice: rybáře, lodě, sítě ani ryby. Ale suší se tady paprika a nad telkou mají obrazy vůdců.

Oběd už fakt nevím, bylo toho celkem málo a Judith na to jde způsobem co si neukradneš to nemáš, a tak dojídáme ještě po průvodcích. Rýže tradičně nakonec když už není co s ní, jedině tak kimči, které už každému leze krkem stejně, jako neustálé restrikce ve focení, protože támhle vzadu stojí třípixelový policajt nebo je tam nějaký revoluční památník, který - kdybychom uměli dostatečně korejsky - se odsud nedá přečíst. Ale snažíme se brát to s humorem, průvodci zdá se sarkasmu nerozumí a tak chválíme očividné nesmysly a snažíme se tvářit důstojně. Jo vlastně vím, oběd byl v budově bazénu, který je vypuštěný a předělaný na takový podivný autodrom.

Následuje v nějakém pořadí dost nuzný skleník s kimirséniemi (fialová orchidej) a kimčongiliemi (červená begónie). Žádná pecka a milión číňanů. Jestli jste si představili skleník třeba velikosti tenisového kurtu nebo snad větší tak vás asi zklamu. Představte si spíš takový střední obývák. Pak (nebo před) bookshop, který měl světlou stránku v tom, že za rohem byl stánek s točenou zmrzlinou a jako asi všude v Rasonu se tady platí juany, tj. není žádný větší problém si kdekoliv cokoliv koupit. Problém je, že moc není co.

Přes celé město jedeme do školy pro sirotky, ale jelikož jsme v bookshopu vycamrali strašně moc času (úplně zbytečně), tak jsme tady asi jenom deset minut. Škola je asi dva roky stará a fakt hezká. Prostě normální škola. Fotbalové hřiště, nic moc propagandy, až na portréty soudruhů nad tabulí.

Pak zase přes půl města k hale na taekwondo, kde je čtvrthodinové představení místních sportovců pro několik zájezdů z Číny (dokonce tu parkuje bus na čínských spzkách), a nás pár joudů z kapitalistického západu. Pak hned všichni do busů, my i Číňani, a přesun do nějakého toho divadla, kde za chvilku začíná představení dětí. Slabší než jsme už viděli, mělo to skoro hodinu a nebyl jsem sám, kdo u toho usínal. Pozdější průzkum při skleničce soju ukázal faktor spánku 80%. Scéna nebyla hezky postavená, a ta děcka byla sice super, ale už je to pořád na stejné brdo. Přibyla show se švihadly.

V rasonské zóně volného obchodu máme podruhé možnost použít wony, a to na trhu, který je megavelký. Máme tady hodinu, tvoříme skupinky čtyř na jednoho průvodce, což je naprd, protože každý chce něco jiného... Nakonec největším hitem je ovoce, které už nám fakt chybí, kupujeme banány, broskve, minikiwi, manga, jabka, hroznové víno, co je komu po chuti. Všechno kromě jablek je asi Sdělano v Kitaj, jako i většina ostatních produktů na trhu. Některé prodavačky se chytají rusky, alespoň čísla atp., ale jede se zde hlavně v juanech a wony budí spíš podivné pohledy. Brutální přezaměstnanost, v jednom obchodě s drogerii bylo asi patnáct prodavaček a pět zákazníků. Chtěli jsme hlavně rozměňovat na drobné, ale wony tady spíš fungují jako eura u nás v Bille. Vezmou je, ale vrátí vám v korunách (juanech).

Zpět na hotel, pár lidí ještě jede do Rason Internal Communication Center. Je tam jeden telefon, ze kterého se dá volat. S pasem, a číslo vytáčí jediná přítomná zaměstnankyně (otevřeli v sedm večer jenom kvůli nám). Hong-Kong jak vyšitý.

Já ale zůstávám na hotelu, píšu, a za chvíli je večeře. Byl vyvinut (už včera) systém SKNVPP (systém kradení nedojedených věcí po průvodcích), většinou nám sice zbyde půlka jídla, ale to už nikomu nechutná, naopak průvodcům nechutná to, co chutná nám. Zmizí totiž vždycky dřív než my a Judith nebo Carine už jsou připravené.

Schválně jsme si s Philipem na večeři nevzali kartu, aby nám fungovala lednička, a uvidíme, co bude. Pomáhá nám průvodkyně, řešíme to tedy anglicky. Náhradní karty samozřejmě nemají, pošlou nám pokoj otevřít uklízečku. Asi za deset minut je powercut, nic nenormálního, už si zvykáme, jeden byl včera při jídle (v tradiční severokorejské jídelně bez oken). Potkáváme se za svitu mobilů s ostatními na chodbě, a Francouzi si zabouchnou dveře. Až se proud vrátí do normálu, jdu s Alainem na recepci. Vysvětluju jednoduchou korejštinou, abych byl pochopen, že "karta je v pokoji, ale lidi jsou venku", slyší mě naše průvodkyně a zítra budu mít peklo ;), protože si teď určitě myslí, že umím mnohem víc, než jsem dosud přiznal. Problém není v tom, že bych nebyl schopen dát dohromady smysluplnou větu, ale když to udělám, dostanu jako odpověď slohovou práci v L3 - viz infobox níže.

Večer pak s Francouzi a Hansem trochu popíjíme žaludovici, kterou jsme koupili včera ve stáčírně za pět juanů flašku. Je tak hnusná, že musím skočit dolů pro teplý Sprite. 35 Kč za plechovku. Cestou po schodech pláču ;) . Soju v plastu za tři koruny flaška z pchjongjangského supermarketu teda bylo lepší (ikdyž asi taky z žaludů).

O korejštině a severokorejštině

Když to hodně zjednoduším, korejština má tři zdvořilostní úrovně. Když to ještě jednou zjednoduším, říkejme jim třeba:

L1 - takhle můžete oslovovat děti, zvířata, sobě rovné nebo mladší spolužáky a kolegy, mladší sourozence
L2 - všechny ostatní v neformálních situacích, což je skoro vždycky pokud řekněme nemáte vy a protistrana na sobě kvádro
L3 - když to kvádro máte, nebo oslovujete vážené lidi, profesory atp. L3 se používá v televizním vysílání, v novinách, nebo když oslovujete větší publikum, když píšete něco a nevíte, kdo to bude číst (životopis, žádost o místo, diplomku)

Jenže v KLDR je to složitější. L1 řekněme zůstal, L2 se skoro nepoužívá (vůbec to neslyším), a v L3 se mezi sebou baví i průvodci, L3 máme ve všech konverzacích, které můžete koupit, L3 se nás snaží učit v autobuse (poděkování pozdrav atp. je v podstatě věta o jednom slovese, které musíte uvést do patřičného levelu).

Druhý problém: řada zásadních slov pro smalltalk s novými lidmi, průvodci je jiná. Jinak se řekně třeba: Korea, Jižní Korea, korejské písmo, korejština, korejský tradiční oděv, zmrzlina, Česko, Německo, Polsko a nebo záchod. Tj. většina základní slovní zásoby na témata odkud jste přijeli, jak se vám tady líbí atp. Jihokorejci taky řadu slov časem oholili o první písmeno (n nebo l/r), takže jinak se řekne "žena", "cestování", "pas" atp. Je to špička ledovce, ale pro mě dnes a denně používaná slova. Mám v hlavě guláš. Ne že by většinu těch výrazů Severokorejci neznali, ale plusové body tím nezískáte. U záchodu je to celkem jedno, ale na Koreu jsou hákliví.

Třetí problém: V jihokorejštině se z hodně šlamastyk s oslovením můžete vybabrat přidáním k oslovení slova "učitel", což jako zdvořilostní vatu můžete použít nejenom k učitelům, nebo přípony -šši, ke jménu, což taky level řekněme o půlku zvedne. Servírky můžete oslovovat "slečno" (obecně řekněme jakékoliv ženy které byste "slečno" oslovili v češtině), na servírky v pohodě můžete používat frázi která v podstatě znamená "hej vy tam". Nic z toho se na severu použít nedá, nebo se to minimálně nepoužívá. Za to mají dvě slova pro "soudruh", jedno takové vzletnější, kterým se označují vůdci a seniornější pracovníci, a jedno lidovější pro sobě rovné a podřízené. U turistů je to celkem jedno, berou nás jako zákazníky a tak jsme v podstatě v sociální hierarchii nad nima. Používám na radu Niny Špitálníkové (kdo nezná, povinně přečíst "Mezi dvěma Kimy") to lidovější.

Problém je, že ve škole se samozřejmě na KLDR tak nějak z vysoka kašle, a učí se "jihokorejština". L3 jsme sice brali, ale používali tak málo, že ho nemám zažitý a u řady sloves si nejsem jistý, zda ho umím vytvořit správně. Severokorejská slovíčka jsem si musel nastudovat sám nebo se učím za pochodu. Lidi jsem slovem soudruh oslovoval naposledy ve školce, a nemoct mladé holce říct slečno, na to je taky třeba dávat si pozor. Jestli jsem to správně pochopil tak tady na severu slovo, které jinde znamená slečna, je spíš služka, a v extrémním případě by to taky mohlo znamenat "služka s happy endem". V podstatě to co na jihu znamená "miss" by mohlo být na severu bráno jako "mistress".

Asi to znáte třeba byť jen z němčiny: Přijedete na ubytko, řeknete německy dvě věty na pozdrav, kdo jste a že máte rezervaci, a dostane se vám odpovědi ze které nepoznáte, jestli bude zítra pršet, došly ručníky, nebo zrovna nastal anšlus Rakouska. A tady je to stejné. Něco řeknu, a hned jsem za blba, když nerozumím odpovědi :D. Tak teď ke konci už ani moc nesnažím.

Kromě ruskojazyčného průvodce (který si nechává říkat Žeňa) ani neznám jména ostatních, a ani mi to nevadí. V Pchjongjangu se o nás fakt starali, dělali skoro co nám na očích viděli, tady je to zase gestapo, jeden z nich (spíš dva) furt sedí v lobby a nemůžeme si ani obejít hotel dokola. Není tu ani pořádný obchod, není tu chlazené pití, do čtvrtého patra pořád horem dolem bez výtahů... Rason není Hong-Kong, Rason is Prison stejně jako zbytek KLDR. Náš ruskojazyčný průvodce s patnáctiletou praxí v oboru nikdy nebyl ani v tom blbém Chasanu za kopcem. Ruských turistů je prý strašně málo, tak se pro jistotu naučil i čínsky. Tam ale taky nikdy nebyl.