Den devátý

Philip mi sdělil sladkou informaci, že odjezd nebude v sedm ale v osm, posouvám budík a jdu spát. Nic mě nedonutí opustit vyhřátou postel. A konečně jsem se vyspal do růžova.

Naštvaní jsou ale ti, co "nemají Philipa" a tak vstávali třeba o půl šesté. Loučím se dole s průvodci, dávám snídani. Kim je poslední, kdo tady s náma zůstává, ostatní se někam rozprchli. Dávám mu na památku možnost vybrat si jeden z pohledů Prahy, které jsem přivezl, a nebyl by to Kim, kdyby si nevzal dva. Další kulišárnu vymyslel ve formě výměny powerbanky, asi na znak přátelství mezi národy.

Jedeme na letiště, usínám ještě v busu a vzbudím se až když zatáčíme k terminálu. Nejdřív vyhazujeme lidi, kteří odlítají do Pekingu, na mezinárodním terminálu, a pak přijíždíme na vnitrostátní terminál. Jsou tu dnes až dva odlety, my v deset a pak to letí kamsi ve tři. Check-in probíhá normálně po evropsku, akorát váha mě trochu vyděsila, protože mám 24,5 kg, a limit na cestu do Evropy 23. Jak se později ukázalo, váha je kalibrovaná naposledy za Kim Čong-Ila, prázdná ukazuje asi sedm a půl.

Security je zavřené a ne a ne se otevřít, a to do desáté zbývá jenom půlhodina. Od Izraelky Judith přichází informace, že máme jít terminálem na druhou stranu, na přílety. A ukazuje se, že zajímavá. Před maličký terminál přijelo Jumbo. Air China. Zajímavé je, že "přílety" jsou otevřené až k ploše, od pásu fotíme letadlo. Máme informaci o nějakém tom zpoždění, ikdyž jasně vidíme i náš připravený IL-18. Najednou se odkudsi bere takových odhadem 1500 lidí, muži v oblecích, ženy v tradičních oděvech, s vlaječkami, květinami... Cheering squad. Natahují se červené koberce, auta, ochranka, muži v černém, vysílačky...

Nemáme tušák, co to bylo, ale pravděpodobně buď přiletěla, nebo odlítá, nějaká honorace. Vlajky jsou korejské a čínské, že by přiletěl nebo odlítá soudruh Xi Ťin Pů?

Odkudsi přichází další lidi, vítači vyšší úrovně. Mezi nimi Ona. Kimova sestra. Samozřejmě ne sestra toho našeho Kima s mojí powerbankou. Stejně jako Kim má nezaměnitelnou chůzi, přijde mi, že ji někdo učil chodit jinak, než na co byla nebo je mimo zraky kamer zvyklá.

Přijíždí pár limuzín, vystupuje nějaká delegace, nikoho nepoznáváme, Xi to není, prochází špalírem vítačů a mávačů, loučí se se sestrou a dalšími politruky, nastupuje do letadla a za chvíli, stále za skandování navezeného davu, letadlo odjíždí a my jsme nenápadně mužem s červeným light sabrem vyháněni z příletového terminálu zpět do landside. Otevírá se security, procházíme bez mrknutí oka. Zpoždění hodinu, ale proč ne, když se něco děje. Nechali nás to celé fotit, zvláštní.

Nastupujeme do IL-18, pravidelná linka Pchjongjang-Orang, jako hodně retro design, kruhová okna, sklápěcí sedačky, kruhová okna, záclonky. Možná znáte z filmu "Vítejte v KLDR" Lindy Jablonské. Letíme asi hodinu, dostáváme noviny (Pchjongjang Times nebo Rodong Sinmun) a pití, voda nebo místní limoška.

Letiště Orang... Milovice. Nic. Jeden autobus odváží tak polovinu lidí z letadla, zbytek jde pěšky po runwayi k "východu", brance, za kterou je budova připomínající takovou lepší autobusovou zastávku. V té je váha (československá), check-in (malý stolek s počítačem a tiskárnou), lounge (místnost s ošklivě zelenými sovětskými plyšovými křesly), a záchody (turecké). A skenery na lidi a zavazadla.

Traktor s vlečkou přiváží naše kufry, které není kam dát, protože náš skvělý autobus nemá zavazadlový prostor. Takže dvanáct lidí, dva průvodci a řidič, a kufry, jsme nasardinkovaní v malém autobusku a jedeme. 

Kamsi k jihu. První zastávka na oběd, máme bentokrabičky, nějaké mořské plody, kimbab (sushi), jako vyloženě chutné to bylo. Změna. Voda zdarma, pivo k zakoupení za deset čínských lidově demokratických peněz. Piknikoviště je u jezera, suší se tu rybičky, je tu celkem smrad, ale je to tady hezké. Akorát ta východní pobřežní magigstrála, po které jedeme, tak nějak nemá asfalt. Trochu jsem to čekal. V některých statistikách se udává, že je v KLDR jenom 900 km asfaltových cest. Je to blbost, ale ne až taková. Je jich třeba 1200 km. O moc víc fakt asi ne. Po většině už jsme jeli.

Další zastávka je plážový resort, to už tady bylo, je trochu zima takže do vody lezou jenom suchozemské národy, tj. já a jedna Běloruska, která se k nám spolu s dalším mladým Rusem přidala včera. Náš průvodce (Lee) neumí moc dobře anglicky (pokud se nenapije), Julia všechno ještě překládá do francouzštiny a ruštiny, takže než se vymáčkne, tak cesta rychle ubíhá.

Hned u pláže je naše "tradiční vesnice" ve které budeme "spát u rodin". Jako je to tady hodně fejk, ale dobře. Prostě severokorejská verze státem řízeného AirBNB. Dostáváme přidělenou rodinu 10, mají vyhrazený jeden pokoj pro hosty, možná můžeme používat i obývák s telkou, who knows. Stejně tam už dva dny běží jenom vojenská přehlídka (ta pravá) a záběry Kima z Mass Games.

Večeře v pohodě, čekali jsme to horší, škoda že jsme nemohli jíst s rodinou, bylo by to takové víc ... fejk. Jenom tady není tekoucí voda a sprcha, což celkem není problém, jeden den to přežijeme. Nabízejí, že nám ohřejí vodu, ale bylo by s tím dost práce a tak s díky odmítáme. Paňmáma nám ukazuje zahradu, chodíme na návštěv za ostatníma, abychom viděli, že náš domek je trošku nuznější, většina má postele, my máme jenom matrace na vyhřívané podlaze. Ale stačí bohatě a nemusíme se s báglama tahat do patra.

Večer jdeme dát pivko na pláž a pak se zakecáme se skupinou německých Korejců z Berlína, mají super průvodce, mluví skvěle anglicky a na férovku se bavíme o věcech, které bychom v Pchjongjangu nemohli - jak je tady systém pro turisty naprd, jak je měna naprd, neinternet, nesvoboda pohybu. Bydleli v hotelu Yanggakdo, takže uzavřený pro turisty není, ale samozřejmě tam bylo strašně moc lidí a novinářů. Btw. letěli s náma dva Slováci, kteří bydleli na ubytovně pro vědce na ostrově u vědeckého komplexu (nová moderní budova ve tvaru atomu). Ten by neměl sloužit pro turisty, ale nebylo je už kam upíchnout.