Pozn.: Tenhle cestopis řeší jenom cestu Peking-KLDR-Praha, pokud vás zajímá "prequel" do Číny a v Číně, začněte tady: Na cestě do komunistického ráje. Pokud vás to nezajímá, chápu, ale nedivte se, že tomu chybí nějaký úvod a jste rovnou vhozeni do děje :D.

Pozn. 2: Cestopis volně navazuje na mé první veledílo z prostředí socialistického surealismu, a několikrát se na tuto tvorbu níže odkazuji. Pokud by vám toto mělo být na překážku, zde uvádím odkaz na deník z roku 2015: Pekelný týden v socialistickém ráji

Den první

Ráno není co řešit. Šéfíka ubytka jsem zase neviděl, tak jsem mu napsal dopis na rozloučenou. Jako z filmu. Obě stanice metra v dosahu jsou debilní, asi 60 schodů dolů, výtah ani eskalátor není, pak zase nějaké nahoru. Není z čeho vybrat. Na Dongzhimenu další schody. Vlak na letiště narvaný infantama, na T2 to je skoro půl hodiny. Ale v devět jsem tady, vracím kartu, dostávám zpět zálohu, vybírám pro jistotu ještě nějaké čínské dolary a po deváté si jdu stoupnout do řady na check-in. Lidí jako mravenců. Půlka KLDR se vrací z nějakých asijských her. Tuna vybavení, nechápu, jak se to do toho Tučka mohlo vejít. Hromada polystyrenových ledniček (že by dovoz orgánů?), a tři ledničky funglovky kuchyňské. Fronta naštěstí netrvala ani hodinu a půl (smajlíkkoulejícíočima), šéfka z cestovky nic nechce, tak jdu na gate. Je mi jasné (a to je půl jedenácté) že tohle ve dvanáct neodletí. A taky že ne, letíme až před jednou.

V letadle narváno, holky zápasnice, tenistky, volejbalistky a tak, chlapů moc ne. Moc krásy ale nepobraly. V duty free nakoupit každá aspoň 10 kartonů máček nebo co tam mají za čínská šméčka, nějaký chlast, cokoliv se dá zpeněžit, takže biny narvané k prasknutí a to jsem si dobrovolně dal batoh pod nohy. K "obědu" tradiční hambáč, celkem ušel, k tomu jsem si objednal pomerančový džus, který připomínal ředěnou Fantu. Nic, co bych neznal.

Přistáváme do solidního slejváku, naštěstí tady už mají airbridge. Pasovka OK, ale skoro najednou přiletěla další dvě letadla ze Shenyangu a Vladivostoku, tak je tady dost frmol na kufry (mají jen dva pásy). Čekáme tak půl hodiny, pak celnice, to jde celkem dobře, ikdyž si mě na chvíli dali někam stranou. Mám pocit, že se tady o mě nějak vědělo, protože asi dva lidi věděli že jsem "česko" a začali na mě mluvit korejsky. Což by nebyl problém, kdybych jim rozuměl. 

Naše skupina je velká, asi 40 lidí, jsme rozdělení na dvě podskupiny. I v té naší jsou tři průvodci, zatím z nich mám lepší pocit, než minule. Šéfuje to celkem hezká holčina (Ms Pak), co mluví anglicky, pak máme ještě německy mluvícího týpka (Mr Kim) a francouzsky mluvícího týpka (Mr Lee). Tož tři estébáci. Pak s náma jede ještě týpek za KITC, ale ten nás snad opustí. 

Pak máme asi Rusku Julii za švédskou cestovku, a v druhém autobusu je nějaký Majkl. Cestou do Pchjongjangu si ujasňujeme pravidla, prý můžeme ven z hotelu, ale ne daleko. Hm. Dost subjektivní.

Počasí se umoudřilo, všude sice mokro veliké, ale neprší a dokonce svítí slunce. Jedeme do Mangjongde, ne ale na Kim Ir Senův barák, ale do tramvajového depa. Jedeme trasu přibližně jako Lehovec-Palmovka, kde se točíme a jedeme zpět. Celkem mě to zklamalo, žádné centrum, ale tramvaje s ČKD s českými nápisy na knoflících palubovky... prý to byla první tramvaj, se kterou na téhle lince jezdil ještě Kim Ir Sen, ale je to dost nepravděpodobné, byla to ta červená kloubová hranatá (nejsem zrovna odborník), kde na začátku a konci je kabina a jenom trojkřídlé dveře místo čtyřkřídlých. Akorát tam samozřejmě nebyla ta bezbariérová úprava a podlaha taková zvlněná guma, kterou si pasivně pamatuju i od nás, ale už je to dávno.

Z depa jedeme rovnou na hotel Sosan. Původně jsme měli spát v hotelu Yanggakdo, ale ten je prý "plný", zatímco ten náš, hodně podobný, akorát na okraji města (30 pater, cca 20 pokojů na patro) je zdá se úplně prázdný - Tak 20 pokojů zabíráme my a guess what - zbytek je skoro prázdný - byl jsem se lehce po desáté podívat z venku.

K večeři máme bufet, hodně solidní na místní poměry, jsem mile překvapen. Alternativou k teplému pivu je teplá jablečná limonáda, celkem dobrá. Pivko si pak dávám studené extra - to "zdarma" je totiž teplé. Za šest čínských dolarů. Dobrá cena. Máme zatím trochu volnosti, jdu si projít park před hotelem. Hotel je mimo a vede sem jedna cesta, je mi jasné že někde za zatáčkou stojí týpek, který hlídá.

Uvidíme co zítra, Julie s Majklem si nás svolávají, vysvětlují cosi o změně programu, dělíme se na dvě skupiny, jedna jede víc fofrem na víc věcí, druhá to má víc na pohodu a má tam toho míň. Hádejte, ke které jsem se přidal.