Den čtrnáctý

Konečně na celý den opouštíme Rason. Program na dnešek je značně nejasný a nejzajímavější místo nechali soudruzi na konec, abychom ho nemohli stihnout. Julia domlouvá, že vynecháme další krásné revoluční místo, dům ve kterém krátce pobývala Kim Čong-Suk, královna matka. Hurá. 

První zastávka, Pipa Island. Můžeme jet za 100 mao na nějakou půlhodinovou vyjížďku hrozně rezavou lodí na imaginární lvouny, kteří tam taky nemusí být. Nikdo nemá zájem trávit čas na lodi plné Číňanů v povinné plovací vestě. Máme hodinu, procházka po ostrově trvá prý půl. Pak je tu stopadesátý pátý giftshop s knihami tří dobrých autorů. Za deset minut nemáme co dělat, odjet nemůžeme protože proč? proto!, a tak jdeme na neoficiální okruh kolem ostrova pro autobusy. To dost nasírá naši průvodkyni, stejně jako přeskočená revoluční chaloupka, a v podstatě s náma odmítá mluvit. Má boty na podpatku a evidentně se jí nechce. Not our problem, bitch, řeklo se procházka kolem ostrova a přesně to děláme. S výrazem "you are all dead" ve tváři cupitá na jehlách po prašné cestě. Tam kde cesta ústí na most čeká, a stopuje autobus za náma na parkoviště.

Jedeme do přilehlého čínského kasina, kde máme půl hodiny přesně na to, abychom si tu nic nekoupili, protože kasino už každý viděl a restaurace je ještě zavřená. Ale záchody tu mají solidní. Čekáme na Godoty, resp. na průvodce, kteří se někam zašili. Jdeme si prohlédnou jakési sádky. Asi. Prostě jsme tu zastavili, vyhnali nás z busu, a pak nahnali zpět. Nikdo se s náma nebavil. Nevíme proč tu jsme, místní možná ví, proč tu jsme. Asi se máme dívat na ryby. Všichni to tak dělají. Dokonce i Kim Jong-Un is looking at fish.

Next stop, hurá, oběd, same same but different, hlavní chod je kari které vypadá jako z pytlíku od Vitany. Pak už konečně jedeme na konec světa, do Tumangangu, poslední vlakové stanice před hranicí s Ruskem. Znám to tady z ruské strany, kdo sledujete Čočíkovy reporty asi znáte i čínskou stranu. A teď konečně z KLDR. Je to nutno povědět lepší než z Ruska. Je tu výhled daleko do vnitrozemí, dalekohled zadarmo, vyhlídkový pavilón. Staví se sem betonová cesta, takže musíme kus jít, a pak kus zpět k autobusu. Nikomu to nevadí, lepší, než revoluční místa. Cesta je nová a zabalená v celofánu.

Nedaleko je dům korejsko-ruského přátelství, taková výstavka s fotkami vůdců na návštěvách SSSR a následně Ruska. Nothing really special. Ani sem se momentálně nedá dostat autobusem, musíme kus po svých, včetně železničního přejezdu pro oba rozchody. Jezdí se ale jenom po jednom, těžko říct po kterém. Rozdíl je malý.

Zpět do Rajinu, hodina a něco, řidič to po dobitých šotolinách i nových (dejte tomu pár let a budou v hrozném stavu) nových betonkách dost valí. Jinak počítejte cca hodinu a půl. Večeře v restauraci mimo hotel, překvapení, zase kari z prášku, tentokrát asi Maggi. To se nepovedlo, ale neremcáme. Máme to za pár.

Na hotelu pivko, schováváme fotky kam se dá, ráno budeme balit a schovávat bankovky místní měny, které se nesmí vyvážet. Tož asi tak. Dneska to bylo kratší, zbytek z cesty nebo až z domova. Home, sweet home. China Libre a pak konečně Evropa. Teda ne všichni. Některé ještě čeká návazná cesta po Číně, Laosu, a po dalších místech. Já letím rovnou domů, ani neplánuju opustit Pekingské letiště.