Den šestý

Budíček půl sedmá, snídaně nepřekvapila, je to furt stejné, ale dneska jsem se snažil vynechat chleba, máslo a jablečný protlak, a zkusil jsem nějak nakombinovat ty korejské věci. Vyrážíme po půl osmé směrem na Mt Myohang, cestu znám, nezměnila se, asi kilák a půl má nový povrch a v půlce je postavené odpočívadlo, co tu dřív nebylo. Jak se později ukazuje, je jenom jednostranné směrem do hor.

Přijíždíme k muzeu darů, ale je tu takový frmol a toliko lidu, že to vzdáváme a jedeme nejdřív k budhistickému klášteru. Znám to tady, jedna pagoda, pár budov, uprostřed lípa. Nic moc tady nepřekvapí, jedině mnich co nemá na klopě odznak s Kimem, ale to je asi dáno tím, že jeho roucho nemá klopy.

U muzea se uvolnilo místo, tak jdeme dovnitř, do hlavní budovy s dary pro Kim Ir-Sena, jeho manželku, a Kim Čong-Una. Spekuluje se, že po obědě si budeme moci zvolit, zda chceme vidět i druhou budovu (což bych rád) nebo půjdeme na hike, což bych taky rád, ale asi vyhraje druhá budova. Z nějakého důvodu nás (nenápadně) z hlavní budovy vykázali asi po třech místnostech, takže jsme viděli celkem prd (kromě obligátního Ortegova krokodýla nesoucího kalíšky na chlast). Novinkou jsou tady portréty mladého Kima se světovými lídry: Trumpem třeba. Jdeme tedy rovnou do druhé budovy kde procházíme velkou část sbírek darů z Číny a pak většinu Evropy (je tu i vitrína darů z Československa a pak společná vitrína pro dary z Česka a ze Slovenska, a hlavně pak Francii, Německo a Rakousko. Mezi dary z Rakouska je recesistický suvenýr "sněhová koule" v hodnotě tak 90 centů, a pak hrnek výročí nějaké komunistické partaje tak za dvě éčka. Tři dny do Kima a Leea vandruju, že chci vidět druhou budovu. Možná, uvidíme, asi to nepůjde. Nejde to. Alternativa. Všichni povinně. Plány se tady mění každým okamžikem. V zemi se něco děje. Asi nějaká důležitá návštěva v hlavní budově.

Po muzeu valíme na oběd do hotelu "Pyramida", pětihvězda, takový "tučňácký" přístup, ale jídlo celkem fajn (zatím všude o level lepší než minule) a pak se vracíme k muzeu, kde je trailhead na hike do hor. Asi by se hodilo představit další zajímavou postavu naší skupiny. Christian, asi z jeden z top horolezců na planetě. První člověk který zdolal top tři nejvyšší vrcholy všech kontinentů. A ano, ptáte se správně a i já se zeptal: "včetně Antarktidy". Tenhle člověk jde do kopce rychleji, než kdokoliv normální z kopce. Asi půl hodiny s ním držím tempo (a to jde určitě schválně pomalu), leje ze mně a on se ani nezadýchal. Na trase jsou cca po dvou kilometrech takové dřevěné pavilóny, většina z nás vylezla k druhému, někteří jenom k prvnímu. On byl u čtvrtého a u prvního mě cestou zpět předběhl. Jako klóbrc dolů. Samozřejmě se zná s dalšími kapacitami v oboru, naším Radka Jaroše a nebo mým kolegou z práce, Polákem Jackem Pustelnikem.

Vracíme se busem do Pchjongjangu. Zastávka na odpočívadle se nekoná, je jenom jednostranné. A tak stojíme zase přímo na tělese dálnice. Ve městě večeře, studené nudle, tušil jsem, že to nikomu moc nepoleze pod frňák, všechny jsem ale ukecával, ať si to dají (pro tu zkušenost), sám jsem si ale domluvil jenom rýži a dobře jsem udělal. Jinak zase jídlo dobré, poprvé dostáváme bramborové hranolkohroudy, kterýma nás minule krmili pořád.

Naše Rusko-Švédská vedoucí zájezdu, Julia, už tři dny něco řeší, a co a proč jsme se dozvěděli dnes večer po příjezdu k hotelu. Bod jedna - za sto éček si můžeme koupit vstupenku na Arirang (Mass Games aka Spartakiáda), což kvitujeme s povděkem. Někteří chtěli doplatit třeba 200€ za lepší sesle, ale to nelze. Lepších míst je asi málo a je dost možné, že se ukáže Kim Jong-Un, víme, že je ve městě Lukašenkův a Putinův kamarád Žérár "Obelix", možná i Denis Rodman, who knows. Severní Korea slaví 70 let založení (zítra) a je to znát. Když jsme se do hotelu nastěhovali, nebyl tady, jedním slovem, NIKDO. Naše jedno patro, mimo tak dva, tři pokoje. Teď se tady výtahy netrhnou, v loby jsou desítky lidí, fronta na recepci, soudružka v obchůdku s knihami vůdců nestíhá prodávat knihy vůdců, a na baru konečně kromě malajské koly King mají i tzv. "real deal", tj. čínskou černou limonádu v červených plechovkách od kapitalistických soudruhů z proradných amerických plání.

Bod dva - průser. Čekáme, co bude. Nebo nebude. Nebude Pektu. V D8 jsme měli letět charterem z Pchjongjangu do Samjiyonu, let ale zrušili, bude asi třeba lifrovalit lidi (hosty) z KLDR zpět do Pekingu, a tak Air Koryo zrušilo všechny chartery. Když se nic neposere, tak poletíme alespoň v úterý (D9) do Orangu, kam jsme měli letět ze Samjiyonu. Nezní to jako big deal, ale je - důvod, proč jsme měli letět do Samjiyonu je Mt. Pektu, nejvyšší hora Koreje (celé) jejíž fotky jsou všude a i na Jihu (třeba na letišti v Incheonu) a pro hodně lidí to byl důvod sem jet. Na druhou stranu, když jsme se měli dozvědět špatnou zprávu, čekali jsme, že musíme do Číny dřív nebo že někoho ze skupiny zatkli nebo tak něco. Když nejde o život, jde o hovno.

My, co pokračujeme dál, alespoň máme vyhlídku, ale lidi co měli letět jenom tam a pak zpět, budou o tři dny navíc v Pchjongjangu a netuší, co bude dál. Stejně tak nikdo neznáme program na zítra. Večer - pokud se nic neposere - se jde na Arirang, ale zbytek dne, to nikdo netuší. Máme o jeden den víc v Pchjongjangu, zítra sraz až v 9 v buse, tak večer trochu chlastáme na baru (tvrdý máme za směšné peníze z lokálního supermarketu, řekněme 20 centrů za půllitr) a pivo stojí dolar. Stejně tak ona zmíněná kapitalistická Coca-Cola. Soudružka za barem mě vždycky škádlí, chce se zbavit poslední malajské King Coly, ale tu já odmítám (když je na výběr) a za stejně peníze požaduji léty ověřenou kvalitu z koky bez koky.

Po půlnoci bereme útokem místní knihkupectví a kupujeme aforismy Kim Jong-Ila a Kim Jong-Una, slovník je celkem drahý a strašně nepřehledný, asi si ho nechám ujít. Dávám sbohem západoevropským spolusedícím a jdu dopsat deník. Je 1:41, budík mám na osmou. Auf Wiedersehen, strýčku Fido.