Den třetí

Budím se před šestou. Snídaně na sedmou a odchod na trek 8:15. Dělám od nás z devátého patra nějaké fotky hor před východem slunce, dopisuju infoboxy. Check-out, čekáme až zkontrolují pokoje (spíš asi zkoumají, jestli někdo něco nezapomněl. Já. Zubní pastu. Ale přijdu na to až večer.

Jedeme k jezeru Samil, Nor se ptá průvodce, jak je možné, že je tu tak dobrá cesta (asfaltka jako u nás, lepší druhá třída, normální cesta). Lee bez váhání odpoví něco, co bych nečekal: "Tu stavěli Jihokorejci".
Pořád máme pocit, že jsme v horách. Oblast kolem hotelu i jezero má nadmořskou výšku asi 10 metrů. Zvláštní. Kolega z Galileje tipoval při příjezdu 1500 metrů nad mořem. Laguna pěkná, tři hodiny bych sem nejel, ale když už jsme tady, proč ne. Kousek od busu, fajn procházka. Pak jedeme na takový lehčí trek, čtyři kiláky, furt nahoru, převýšení tak odhadem 400 metrů. Vodopády, mostky, je to tu super scenérie, rozhodně mělo sem smysl jet. Zrzky z hospody jsme nakonec nebrali, ale nahoře mě vítá Kim s tím, že si dáme pivo... on už jedno sjíždí. Teplé. Beru si taky jedno, platím za oba.

Nahoru jsme šli hodinu, teoreticky můžeme udělat cca hodinovou otočku na nějakou vyhlídku, a pak hodinu dolů, máme tři hodiny "rozchod", ale jeden z průvodců je vždycky na blízku (Pak zůstala dole, asi vaří). Nejdeme do toho, přidal jsem se k izraelské skupině s kolegou z Taiwanu. Jdeme si na pohodu dolů a fotíme, kde se dá, cestou nahoru jsme toho moc nenafotili. Je tady i hodně Číňanů a hlavně místních, což je dost zvláštnost. 

Pak jedeme oficiálně zpět, cca 300 km, vyjíždíme nějak kolem půl třetí. První zastávka na pláži tam co včera, koupe se víc lidí a je tu i polská skupina. Za úschovu věcí a sprchu platíme 2,2 dolaru, ale co už, lepší než jet zbytek cesty zapískovaný a zasolený (voda je dost slaná).

Další zastávka ve Wonsanu na WC, zajížděli jsme kvůli tomu k nějakému hotelu hluboko do města, přitom jsme mohli jet po obchvatu. Mělo to být na 10 minut, jsme tu víc než 30. Hospodaření s časem průvodcům nějak nejde. Začíná se stmívat když vjíždíme na dálnici do Pchjongjangu, máme tedy ještě 200 km před sebou. Dáváme to na jeden pitstop, a to nikoliv na plánovaném "Midway café", ale o něco dál. Na Pražáka přímo na dálnici v pruhu. Tma jak v pytli, hezky jsou tady vidět hvězdy.

Na hotel přijíždíme asi o půl jedné. Pecka největší, naštěstí večeře je připravená a najíst se dalo i předkrmů, tak jsem nečekal na hlavní chod a metelil do postele bez psaní reportu - bez mučení se přiznám, že tenhle díl píšu až o den později.