Den pátý

Snídaně nepřekvapí, sraz samozřejmě v 7:30 nedopadl, máme tak 10 minut zpoždění. Ms Pak zase vyhlašuje, že od zítřka se bude za pozdní příchod v autobuse zpívat (jako že fakt zpívat).

Valíme do Kesongu, dálnice je sice naprd, ale na místní poměry je luxusowa. Valíme sedmdesát až osmdesát, to bylo dosud neslýchané. Přijíždíme do DMZ, žádná změna, čekání, obchody, pak výklad o DMZ, přejíždíme k domkům, kde se podepsala dohoda o příměří. Lidí jako šlupek, asi šest autobusů. Přesouváme se k modrým domkům, ale dovnitř se nejde, prý jsou zevnitř zamčené dveře a že to proradní amíci občas dělají naschvál. Tak jenom na vyhlídku nad domky, pokec s vojákem. Řešila se změna situace po summitu, tak se ptám, jestli si myslí, že účast KLDR na olympijských hrách a společný hokejový tým přispěly k prolomení ledů mezi národy, něco jako pingpongová diplomacie ve vztazích USA a Číny. Říká, že jo, ale neví, co to je pingpongová diplomacie. Tak to trochu vysvětluju.

Vracíme se do Kesongu, procházíme muzeum v budově bývalé univerzity z roku raz dva, a pak jedeme na oběd. Klasický oběd z bronzových mističek, a k tomu tradičně přidávám bosintang, čili štěkací polívku. Jiná restaurace než minule, ale same same but not really different.

Procházka po městě, na kopec se sochami vůdců, ale bez klaněčky. Nepustili nás úplně blízko. Vyhlídka na staré město, pak jdeme pěšky po ulici plné kol - přibylo hodně motokol nebo elektrokol či co to je, to minule nebylo - a končíme v hotelu, kde jsme jedli minule. 

Do busu, na dálnici, zastávka na odpočívadle, kde jsme stáli i ráno, jen se přemístil prodej z jedné strany dálnice na druhou. Stejně jako minule. Jediný rozdíl je, že nemají Coca-Colu. Smůla.

Po příjezdu rychlá zastávka u monumentu sjednocení Koreje a pak jízda metrem. Klasicky ze stanice Puhung s jednou zastávkou do stanice Kesong. Lidí jako mraků, rush hour, každopádně to už není žádná hra na turisty, prostě normální tlačenice, naši tři průvodci mají co dělat, aby nás uhlídali, každý něco fotí nebo natáčí. Lidi v metru koukají na telku nebo nějaké filmy na mobilech. Zdaleka ne všichni jako v Soulu, ale je jich dost.

Vystupujeme za soumraku u vítězného oblouku, fotíme nějaké noční fotky města a razíme busem k supermarketu, pod kterým je šílený "Wedding Restaurant". K večeři zase hromada předkrmů a jako hlavní chod - omurice. To se soudruhům trochu nepovedlo, přecijen dvakrát stejnou večeři po sobě by asi nikdo soudný nenaplánoval. V baru je (poprvé po celkově 11 dnech v KLDR) hudebně taneční vložka, dokonce se přidávají i mladí Norové a můj árijský spolubydlící, ze kterého si dělám legraci, že vypadá jako z propagačního videa Hitler Jugend. Fajn týpek, což jsou nicméně celkem všichni ve skupině, kromě dvou postarších Němců, kteří nevládnou anglicky a není jim rozumět ani německy, na rozdíl od jiných Němců ve skupině. Sešla se fakt super skupina lidí a nikdo tady nemá problém, k jednomu stolu se klidně posadí Polák, Čech, Francouz, Němec, Rus a Izraelec, aniž by vypukla třetí světová.

Na hotelu dopisuju blog a pak to vypadá na nějaké to pivko na baru... a do postele. Zítra bude zase (překvapivě) dlouhý den. Když už jsem měl blog napsaný a šel jsem k výtahu dolů na bar, potkal jsem Nory. Borec o kterém jsem psal výše v infoboxu a jeho spolubydlící. Prý se jdou projít ven. Jsou z druhé skupiny, z druhého autobusu. Přidávám se. Jdeme z hotelu asi kilometr, až nás zastaví nějaký týpek. Něco říká korejsky, nerozumím, mohl bych se doptat, ale přijde mi to jako blbý nápad. Děláme, že nerozumíme a otáčíme se a vracíme se na hotel. Moudřejší ustoupí.

Na baru pak popíjíme cosi tekutého asi do půl jedné.