Den desátý

Večer jsme se s německými Korejci domlouvali na východu slunce. Prý v pět hodin. Skvělý nápad. Samozřejmě nikdo nepřišel, já blbec se nevyspal a nad mořem byly mraky. V sedm jsem domluvený s Běloruskou na plavání, ale to se nekonalo, protože ona šla z nějakého nelogického důvodu o půl hodiny dřív, když já jsem dopisoval deník, a pak jsem na ni jako blbec čekal.

Snídaně v naší "home stay village" je super, skvělé jídlo i obsluha, nikdo si nestěžuje. Obchůdek je otevřený flexibilně kdykoliv jsme si večer vzpomněli že chceme pivko nebo ráno vodu.

Vyrážíme a prodíráme se různýma vyhlídkama horama Chilbo. Čeká nás jede kratší trek, tak na hoďku to mohlo být, a pak prohlídka budhistického kláštera, který vypadal na rozdíl od všeho, co jsme zatím viděli, dost důvěryhodně. Proč ne, Chilbosan je celkem hezká oblast, stojí za to se sem vypravit.

Obědváme v restauraci jednoho hotelu, je to dost slabota, ale co se dá dělat, jsme v provincii Severní Hamhung, o které nikdy nikdo nezasvěcený neslyšel, je to tady chudoba duše. 24 hodin jsme neviděli asfaltovou cestu.

Obracíme na sever a valíme to asi dvě a půl hodiny po šotolinových okreskách. Mezi Orangem a Kyongsongem zastavujeme na "revolučním místě". Tak se tady říká místům, kudy prošla revoluce. Může to být Kim Ir-Senův tábor, nebo jen kámen, na kterém četl noviny. A nebo - jako v tomto případě - hezký pavilon na skále u pobřeží, ke které vede visutý most. Hezké místo, Kim tady radil rybářům, že když jeden má loď, druhý má sítě, třetí svaly, že vstupem do JZD dosáhnou lepších výsledků. Něco jako Kuchařův císař - ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady... Revoluční místa jsou značená jako u nás kostely, hrady a jiné památky. Akorát místo hnědé cedule jsou tady bílé cedule s rudým praporem a názvem.

Další zastávka je buď a nebo. Kdo chce, může jít do korejské obdoby japonského onsenu (horké prameny), v opačném případě ho čeká další revoluční místo (domek, ve kterém Kim Čong-Il jako pětiletý přišel po několika dnech bádání na to, proč slepice při pití zaklánějí hlavu... nebo tak něco. Já s Hansem jdu do veřejného bazénku, ostatní berou privátní bazény.

Chvíli jsme ho měli sami pro sebe, ale pak se přiřítila skupina čínských Korejců odněkud z Yanji, tak trochu kecáme ale v místnosti je taková ozvěna, že nerozumím ani když na mě Hans mluví polsky. Venku dáváme pivko, přijíždí "revoluční" autobus. Philip se snaží fotit, dostává od Mr. Leeho přes prsty, 1st strike. Z busu nelzja fotografírovať v Severním Hamhungu. V podstatě platí pravidlo, že se může fotit jenom to hezké, ale je těžké se vyznat v tom, co je hezké.

Další debata probíhá při průjezdu Kyongsongem, je tady nějaká pevnost, fotit sice můžeme, ale jenom za jízdy z busu. Tisíc let stará památka se tak asi na vysoké příčky Tripadvisoru nedostane. Podobné je to v Chongjinu, nemůžeme fotit a to ani hezké věci jako zlaté sochy vůdců, protože "z busu je to disrespectful" a "When in Rome do as Romans do". Místní Římani tady ale nemají foťáky, mobily ani autobusy, takže se podle toho asi řídit nebudeme.

Za komunistů bylo líp 
Pročítám si po sobě tyhle řádky ve vlaku z Prahy do Ostravy. Nademnou pičuje nějaký týpek o pár let starší než já, jak tohle za komunistů nebylo, že by mladí nepustili starší sednout, že ho ty mobily a počítače nezajímají, a že za komunistů byl jeden telefon a bylo to v pohodě... Místenka na tenhle vlak, který je vždycky přecpaný, stojí přesně nula korun. Koupit si ji může každý a mě by jet bez místenky vůbec nenapadlo. Pán je strašně překvapený, že je tady v pátek provoz. Za komunistů bylo líp.

Nejlepší situace dne se strhne při večeři. Ta je v hotelu "Chongjin" v Chongjinu a jídla je prostě málo. Suchý chleba, divné máslo, suché ryby, něco v těstíčku a tak nějak nic. Bylo toho tak na osm porcí. Je nás dvatnáct. Průvodci alespoň dostali rýži, my se máme jako asi nacpat suchým chlebem a držet hubu. Ne že bych si stěžoval, potřebuju zhubnout a je to stejné jako před třemi lety, to jen mých 11 spolucestujících je nervózních, protože oproti jiným dnům je to zásadní krok zpět - dosud jsme se oddávali poměrně luxusnímu hodokvasu.

Celé to začalo nevinným dotazem, jestli je to všechno nebo máme ještě na něco čekat, pokračovalo vzrušenou na téma problémů s vodou v pokojích, jídlo atp., a skončilo tím, že Mr Lee volal někam do Pchjongjangu a zítra se budeme stěhovat do jiného hotelu. Ne nutně lepšího, ale tohle je sedmsettisícové město, tj. cca jako Záhřeb, a není boha, aby tu nebyl normální hotel. Tady jsme rozstrkaní po třech patrech, nefunguje výtah, lidem teče (mě teda ne) v koupelně voda po podlaze, ten nemá hajzlpapír, ten to, ten tohle. Tak uvidíme.

Jinak se vracíme do starých kolejí z roku 2015 - ven pouze po plot, no pictures, no freedom. Ale vyřvat si jiný hotel, to je nečekané. Obvykle mají v různých místech jeden pořádný hotel, kam ale turisti nejezdí, pár hotelů pro turisty, a pár horších pro místní. Třeba budeme mít štěstí.