Den sedmý

Je nějak sedm deset, budím se, mám hlad. Nechci budit Filipa, takže nemůžu na balkón, tak zkouším, jestli nahoře není nějaká společná vyhlídková platforma. Není. Ale mezi 30. patrem (kde končí výtah) a 31. patrem je fotopast, a spustil jsem nějaký alarm. Padám odsaď. Do výtahu, a dolů. První zastávka. 29. pak 28. 27. Dvacetšestku jsme přeskočili a jedeme dál. 25. 24... máme plno a už jenom říkáme lidem venku, že by měli jít raději po schodech. Co si pamatuju, tak jsme přeskočili ještě čtrnáctku a pak asi desítku. Až od devítky do trojky, kde je snídaně, jedeme bez přerušení.

V restauraci je nightmare. Asi tak pětkrát tolik lidí, co včera. Žádné takové, že každá skupina má svůj stůl. Sedám si k týpkovi, co vypadá jako rakouský premiér Kurz. Stejná postava, výška, trochu i rysy tváře, účes, světlemodrá košile. Bufetové stoly jsou obvykle jednostranné, z druhé strany pobíhá personál. Ten teď pobíhá všude, a bufet funguje z obou stran, aby se netvořila (i tak se tvoří) fronta. Starší ajumma cepuje servírky, evidentně tady takový frmol nemají každý den, nikdy jsem neviděl pracovat nikoho z nadřízeného personálu.

Další lidi, co se přidávají u stolu, prý včera přiletěli letadlem s Kubánskou delegací. Červený koberec, lidi s vlaječkama a tak. Hezké. Ke snídani je dokonce zákusek a jako hlavní chod si dávám něco, co jsem tu ještě neviděl, jelítko. Korejci to dělají trochu jinak ale ve finále je to prostě podobné. Jiné koření, nějaká zelenina, jiné kroupy nebo rýže nebo co je... ale jako za mě dobré, ikdyž to asi moc nefrčelo.

Přidává se ke mě Michael, šéf naší druhé skupiny, Estonec, kecáme a pak jdeme 22 pater nahoru. Pecka. Dopisuju deník, sraz máme až na devátou, abych něco z toho nezapomněl, protože dneska to asi bude delší...

Jdu pěšky 25 pater dolů. Chaos. Nikdo nic neví. Odjíždíme, ale nevíme kam. Jedeme si prohlédnout moderní ulici Ryongmyong mezi "věží věčného života" a palácem Kumsusan (mausoleum). Zabíjíme čas, je to hodně vidět. Navštěvujeme obchod s knížkama, ale mají tam v podstatě to samé, co na hotelu. Možná ceny jsou trochu lidovější. Vracíme se do busu a jedeme do Mangjongde, kde je kromě restaurace a tramvajového depa ještě jedna zajímavost - rodný dům Kim Ir Sena v úžasném parku. I tady je dost lidí, už i místní průvodkyně si stěžovala (normálně anglicky na celé kolo) že je unavená a že dneska ráno je tu moc turistů. Projev lidskosti od instruktážního robota. Milé.

Z vyhlídky v parku vidíme na město. Pchjonghattan. Slyšeli jsme nějaká letadla a viděli pofiderní denní ohňostroj. Je evidentní, že cílem je dostat nás co nejdále od vojenské přehlídky v centru. Scházíme zpět k autobusu zaparkovaného u vstupu do zábavního parku. Chtěli bychom dovnitř, ale musíme zase do busu. A přichází zásadní zpráva dne: jedeme na vojenskou přehlídku. What the... nejdřív jo, pak ne, pak mejbí, pak zase ne, teď zase jo. A level 2: Nemůže se fotit, může se fotit, mejbí, všichni fotí. 

Není to úplně klasická vojenská přehlídka. Žádné kráčející masy, tanky, spíš vojenské jednotky na náklaďácích, mávající děti, mávající vojáci, taková celkem pozitivní hudba... Těžko říct, jestli je tohle všechno, nebo už bylo něco víc (asi bylo), nebo ještě něco přijde... musíme zase do busu. V jednom momentu vidím průvodce Leea, jak tlačí nanuka. Tož se ptám, kde bych nějakého taky splašil, je horko, není tu stín... Jen tak ze sportu. Řekl jenom "wait here", ukázal na zem, a za dvě minuty dovezl igelitku s asi deseti nanukama jeden mi podává. Je mi jasné, že v obchodě pro místní stojí tak deset centů, ale i tak. Hezké gesto, roznáší je ostatním ze skupiny.

Oběd v restauraci v hotelu, ale jiné, než kde jsme už byli. Žádná pecka. Sraz v 16:15, pojedeme na staďák na hry. Už to vypadá nadějně. Máme hoďku a půl na refreshing, ale dostat se nahoru není snadné. Německý technický duch se nezapře, jeden Němec ze skupiny si všimnul, že jeden výtah je rychlejší, a když vyjdeme do třetího, snadno ho chytíme cestou dolů, a dole nevystoupíme a pojedeme zase nahoru. Funguje to. Jinak je to v pytli, 3 výtahy na 30 pater a dobrých 550 pokojů. Normálně pohoda, ale teď je tady plno.

Píšu pohledy, dopisuju deník, a je pomalu čas se sbírat.

Sraz je nějak kolem čtvrté. Celá ta - v uvozovkách - šaškárna začíná ... nevíme. V osm? Na stadión je to tak 20 minut jízdy ospalou městskou dopravou. Not today. Nikdy to nikdo přímo neřekl, ale dnes je všechno jinak. Nesmí se fotit, nesmí se točit, žádné jídlo, nic. Smíme mít hodinky, několik bankovek... a to je vše, přátelé.

Na parkovišti mají busy čísla. Náš má pětku. Dostáváme visačky s nápisem "1-5". Jedna je zvoucí organizace (KITC), pětka je číslo busu. Busy jsou před hotelem seřazené a jede se ve špalíru. K nám o pár ulic severněji se přidávají další busy z dalšího hotelu a pak zastavujeme na parkovišti u budovy opery. Šedesát očíslovaných busů. Čekáme. Pak smíme do opery na záchod (jednoznačně největší záchody, jaké jsem viděl, tak padesát pisoirů a desítky kabinek) a zpět do busu. Čekáme. Ven z busu. Kontrola busů. Čekáme. Dostáváme pasy a vstupenky. Juhů. Čekáme v busu. Dostáváme přiděleného vojáka do busu. Odjezd. Kolona, policie řídí dopravu, nikde se nezastavuje (červená, kruháč, přechody pro chodce, všechno je řízené) a přijíždíme na ostrov se stadiónem 1. května, kde se pořádá "Arirang" (teď to tak nějak oficiálně nemá jméno jako takové, představení se jmenuje "The Glorius Country", říká se tomu prostě Mass Games).

Čekáme v busu. Dosud organizace na jedničku. 15 km z hotelu nám trvalo asi tři hodiny. Ale německá preciznost. Čekáme. Vystupujeme z busu a jdeme k bráně. Začíná to, co frankofonní spolucestovatelé označili jako "bordel" a u toho jsme zůstali. Chaos. Tlačenice. Trvá nám tak 45 minut dostat se na místa, která nemáme na místence vyznačená, ale usazují nás až na místě naši průvodci. Připomínám, že jsme na největším stadiónu světa s kapacitou sto padesát tisíc lidí. Proto máme visačky, aby nás v případě potřeby mohl někdo nasměrovat. Ale není to třeba, daří se nám držet po spolu nebo na dohled, ale je to dost haluz.

Je osm a sedíme na místech. Po čtyřech hodinách. Lidí jako much, občas proběhne nějaká "ochutnávka". Kolem půl deváté začne znít hudba, davy vstávají, tleskají, a přichází On. Ten, jehož jméno se zřejmě nesmí vyslovit. Ani jednou nám nikdo neřekl, že "bezpečnostní opatření a zákaz focení je proto, že přijde On". Ani před, ani po.

Samotné představení asi popíšu jenom krátce. Bylo to něco na způsob zahájení olympijských her, ale větší. Mělo to tři dlouhá dějství věnovaná důležitým událostem z života Kim Ir-Sena, Kim Čong-Ila, a Kim-Čong-Una, a dvě kratší věnovaná sjednocení Koreje a mezinárodním vztahům. A pak samozřejmě úvod a závěr. Kromě klasických 17400 obrázkových knih v rukách dětí vytvářejících obří živou obrazovku a gymnastů, tanečníků, zpěváků, hráčů na různé nástroje a armády přibyly fičury jako videomapping, barevně svítící drony, ohňostroj a tak.

Na konci posledního dějství ten, jehož jméno se nesmí vyslovit (nápověda: nemyslím Obelixe) odchází a za nedlouho se v tlačenici dostáváme ven taky. Chvíli trvá najít autobus, jsou jich tady stovky (nejenom těch šedestát kterými přijely "delegace KITC". Vidíme i auta různých ambasád, včetně německé, české a švédské.

Vyjet trvá další dobrou půlhodinu, děti nám cestou mávají, připadáme si jako honorace a tak to taky má pro místní vypadat. Je jedenáct a ještě nás čeká večeře, bohužel moje nenáviděné barbecue na stole, neumím to, je s tím sraní... Hospoda je dost eklhaft, hlavně teda záchody. Ale podle záchodů, soudím celou hospodu.

Večer sedíme na baru a popíjíme tradičně ten pivo, ten Korea Libre. Prostě Cuba Libre, ale místo rumu je soju. Ve valutových (tuzex) shopech půllitrovka tak za dva dolary, v těch pro místní, kam se občas dostaneme, dvacet centů. Coca-cola je dostupná celkem běžně v tuzexu, dolar za plechovku. Někdy ale mají jen Kinga (malajskou napodobeninu). Taky za dolar. V shopech pro místní toho zahraničního moc není, a je to strašně drahé (hlavně alkohol). Lokální věci ovšem, jsou za pusu. Za euro tady mají pět točených na stole. Že prý nejlevnější pivo je u nás :)