Den osmý

Ráno je špatné. Šel jsem spát před třetí a budíček mám 6:10. Jdu dolů sbírat kontakty na ty, co odjíždějí, a pak se vracím spát. Nový budíček na půl devátou, snídaně, odjezd v deset. Je třeba napsat pohledy, první zastávka je můj starý známý hotel Koryo. Trochu ho předělali, ale je to same same but different, Sosan je lepší. Ale není tam pošta, takže jsme tady, posíláme pohledy.

Kim Ir-Senovo náměstí je stále zapovězeno, centrum města je prostě pro turisty nepřístupné. Jedeme na vítězný oblouk, sice platíme vstupné 2€, ale stojí to za to. Vevnitř nic moc, ale je tu hezký výhled na město ze střechy, žádné sklo, hodně místa, pohodové focení.

Je třeba sem napsat, že se hodně změnilo. Dnešek měl být odlet na horu Pektu a ten se nekoná, takže máme "den volna". Včera jsem lehce podsunul šéfce naší ochranky soudružce Pak, že jsem slyšel že Vítězný oblouk je super. Ráno jedeme na vítězný oblouk. Hezký výhled. Týden jsem hustil do soudruha Kima, že bych chtěl vidět památník založení Strany práce. Dneska tam pojedeme po obědě. Je ale půl dvanácté, tak podsouvám soudružce Pak myšlenku, že je kravina sedět půl hodiny navíc v busu a můžeme se tam stavit cestou na hotel, je to jenom pár km zajížďka. A co se nestalo, vymyslela skvělý plán: cestou na hotel se stavíme na památník založení Strany. Oni nejsou hloupí, chápou argumenty, ale nejsou zvyklí proaktivně myslet. Hlavně nejet znova na West Sea Barrage do Nampa.

A jsme tady. Jako hezké místo, ale zase žádná pecka. Prostě stovky tun žuly. Kamenný srp, kladivo, a štětec. Mám pocit, že mám splněno, že jsem ve městě viděl všechno. Ale...

Cestou na hotel Pak navrhuje na odpoledne Zoo. This is new. I am in, bohužel to jsme asi jenom dva nebo tři. Další lidi chtějí do cirkusu, někteří si dáchnout jen tak, jiní si dáchnout před druhou cestou na Mass Games (dneska se může jít znova, a fotit). Slyšel jsem Kima říkat komusi "there is too much democracy in your group".

Aby se celá demokracie nesesypala - protože není dostatek průvodců - tak s jedním Norem rušíme Zoo (nikdo jiný nechtěl, nechápu proč) a jsme pro procházku po městě - zahrnuje totiž návštěvu vyhlídky v nedalekém hotelu Ryanggang a znovu návštěvu supermarketu pro místní. Průvodci si lehce oddychli. 

Jdeme na oběd, v hotelu, žádná pecka, jak jsem čekal i ti, kteří si ze začátku jídlo pochvalovali začínají být nasraní na různé nedostatky, jako že je to studené a furt to samé. Dostáváme na zbytek dne do skupiny Rusa, který má super plán - akvapark. Ukazuje se ale, že je to další zbytečná demokracie - přidal jsem se k němu, což není problém, ale park je prý zavřený, což je logické, protože je dnes volný den. Otevřený zřejmě bude v pracovní dny. Nechápeme, ani já, ani Rus, ani Julia, naše průvodkyně.

Nevadí, jdeme na procházku. Průvodci musí být evidentně dva, protože přestože Rus zůstal na hotelu, jde s náma (čtyřma) Kim a jeho průvodce. V hotelu Ryanggang dáváme vyhlídku, ale je to přes sklo. Dobré, ale ne na focení. Pak jdeme na sever, do hotelu Cheongnyeon, kde dáváme na baru colu, kolega Hans platí za Kima a já za ruského průvodce. Už mě to nebaví. Asi kluci nedisponují západní valutou.

Přicházíme k Cirkusu, kde nabíráme cirkusovou skupinu, a jedeme busem do supermarketu, který je nedaleko, ale bus šetří čas. Na přímo, bez směny peněz, jdeme nahoru do baru, což teda nevyvolává pozitivní reakci v obličeji soudružky Pak, ale nic neříká. Ale Kim a jeho "ruský" kolega je nám v patách. Mám totiž peníze, které jsem koupil od jednoho z odjíždějících.

Točené nahoře ve foodcourtu je, jak jsem už psal, za 20 centů. 2000 wonů. Vytahuju z pěněženky dvě 5000, což stačí pro mě, Hanse, Philipa a hádejte, Kima a "Rusa". Jako nejde mi o pětikorunu za pivo, ale ten člověk vyloženě jede na můj účet, a asi i na účet dalších. 

Pro jednoho Nora co zůstal na pokoji nakupuju sodžu asi v hodnotě asi osmdesáti centů (pět půllitrovek) a nějaké sušenky pro strýčka příhodu.

Večeře v hotelu zase stojí za starou belu (jsme tu dneska tak nějak z podstaty, zabíjíme čas), jdu se pak s Izraelci projít do nedalekého hotelu Ryanggang. Nikdo nám nebrání, na každém kroku jsem čekal... nevím co, prostě něco, a nic. Jedeme výtahme do restaurace, procházíme si vyhlídku, giftshop, a pak se vracíme na náš hotel (Sosan). Jako ty hotely jsou uprostřed takového lesíku, k oběma vede společná cesta a není to daleko od jednoho k druhému ale stejně. Nobody gives a ... Dávám soudruhům pět let, a dojde k nějaké velké změně v přístupu k turistům. Jen doufám, že pozitivním směrem.

Večer píšu deník a "čekám" na Philipa, který je na Mass Games (doufám, že bude mít solidní fotky) a že dorazí nějak rozumně, protože chce zase "slavit" odjezd dalších lidí. A je na to materiálně výborně připraven, za tři eura nakoupil piva a sodžu tolik, že to sám neunese (protože nemá tašku ;) ).