Den jedenáctý

Ráno je hlavní úkol dne je se odsaď dostat. Všechno zase do busu. Bus je malý, nemá zavazadlový prostor, všechny kufry jsou na zadních sedačkách a musíme se "tísnit" po dvou. Klimatizace je taková sporadická, spíš žádná. Ale to je detail. Jedeme na snídani do restaurace provozované místní cestovkou Chilbosan, pod kterou jsme spadli příletem na letiště Orang. Asi místní pobočka KITC. Snídaně skvělá.

Dopoledne nás čeká hodně buzerace ohledně focení, pro některé lidi ve skupině "second strike". Nesmí se tohle, nesmí se tamto. První zastávka je revoluční muzeum provincie severní Hamhung. Trošku nechápeme, proč se tady musíme klanět nikoliv před sarkofágy vůdců, nebo sochami vůdců, ale před velkou fotkou vůdců na procházce po továrně. Trochu zvláštní. Revoluční muzeum je asi největší pakárna, kterou jsme viděli. Hustá mytologie ohledně hrdinné záchrany stromů se slogany vlastními těly, vůdce navštěvuje rybáře, vůdce ve slévárně, vůdce navštěvuje revoluční místa, vůdce, vůdce, vůdce. Vůdce prohlašuje Chilbosan za jednu z posvátných hor Koreje. Asi jako by si Zeman řekl, že Havířov zařadí na seznam UNESCO. A šup, je tam. Nikdo neprotestuje. A UNESCO nemusí o ničem vědět.

Další klaněčka před bronzovými sochami vůdců na náměstí. Jsou krásné, jak jen soudruzi dokázali. Dokonce stojí na větrném místě a to se odráží na jejich oblečení. Fotit jenom v kuse, zepředu. Včera v televizi jsme viděli fotky vůdců dokonce zezadu. Jak nestydaté.

Kousek od náměstí je "galerie", dva pokoje s obrazy, většinou vůdců, podobná trochu větší je na Kim Ir-Senově náměstí v Pchjongjangu. Ale i pár pěkných obrazů tradičním místním stylem. Dívka s vázou (zamiloval jsem se ;) ), tygři, krajinky. Něco je i ke koupi, kdybyste někdy něco chtěli, dá se tvrdě smlouvat.

Finiš. Je půl dvanácté a jede se na oběd. Nikdo nemá hlad. Program tady nějak vázne, občas čekáme, abychom mohli spěchat, a občas spěcháme, abychom mohli čekat. Oběd "Námořnickém klubu" Taverně pro drsné chlapy moře, který je... celý do růžova a evidentně se tu konají svatby. Žádný cizí námořník tady už asi dlouho nebyl. Ale jídlo super, je tady hodně plodů moře. Nedá se to sníst, po včerejším lehkém fiasku nám teď dávají pro dvanáctičlennou skupinu jídla jako pro menší korejskou vojenskou posádku.

Po obědě knihovna se stovkami počítačů s Windows XP, malováním a Wordem v angličtině. Většinou se tady učili psát na klávesnici všemi deseti. Dost jim to znesnadňovala anglická klávesnice bez korejských popisků, mě by to znesnadňoval fakt, že mají jiné rozložení kláves než jih. Blbost, ale jednak zamrzí, a druhak časem znesnadní sjednocení. Psát bych tady nechtěl, vypadal bych za blba. Kdyby měli stejné, tak bych si ten jejich program rád vyzkoušel.

Vidíme tady překvapivě i knihy v jiných jazycích, většinu zaujala tlustá bichle "Ovarian Cancer", a další stovky tisíc knih. Tak doufám, že i něco jiného než tři nejlepší klasici. Další stop je školka, vidíme pár tříd, hřiště s tankem a raketou, na stěnách obrázky dětí s pistolemi a samopaly, ale vesměs lepší než před třemi lety, vypadá to docela legit, dětí je tady hromada, nejsou jenom ukázkové. Mají tady krásné modely rodných míst vůdců, na kterých se mohou učit historii.

Děti "si" pro nás připravily představení, vypadá to dost jako drsná drezura, něco podobné jako jsme už viděli v paláci mládeže v Pchjongjangu, akorát děti jsou mnohem mladší, tak 5-6 let. Školka je dvouletá, tohle byli spíš ti starší.

Ruská část osazenstva si na průvodcích vydupala květiny, a protože tady žádné neprodávají (v Pchjongjangu na každém rohu) a plastové nechce, šel průvodce Lee natrhat cosi k okraji silnice. I proč ne. Děti je tady sází kolem cest, stovky kilometrů šotolinového tankodromu lemují růžové kvítky. Neubyde. Jedeme na hřbitov nebo spíše k památníku rudoarmějcům, kteří bojovali po boku Kim Ir-Sena proti Japoncům. Poprvé, úplně poprvé někdo připustil, že Japonce nevyhnal Kim vlastnoručně, ale o Číňanech proti Američanům se zarytě mlčí. Je odsud hezký výhled na celkem nehezké město.

Poslední dnešní akce je střední škola zaměřená na výuku jazyků, tj. čínštiny, ruštiny a angličtiny. Kromě Rusů, kteří šli vlastní cestou, se - po nezbytném malém muzeu vůdců - dostáváme přímo do třídy se studenty. Slovo si bere profesí učitelka Judith, trochu rozproudila diskusi a jednoduchou angličtinou se snaží děckám vštípit něco o Izraeli. Pak jdu před třídu já s Janine a Philipem, vykládáme něco o Česku a Německu, pak nás rozhodí do malých skupinek a to je nejlepší. Mám sedm děcek, dva celkem průbojné kluky a pět holek, z nichž jedna je taková průbojnější a ty další se dost stydí. Snažím se abychom diskutovali, vysvětluju jak hodně věcí funguje mimo Koreu, čekám, že mě někde zařízne, ale pohoda. Vysvětluju, jak se cestuje jinde, že si lidi můžou půjčit auto, že každý umí řídit auto (to neumí ani náš průvodce Lee), vysvětluju co je to dopravní zácpa, jak k nám jezdí turisti, ptám se jich na Pchjongjang, kde byli, já jim vysvětluju kde jsme byli my... Vysvětluju, jak je pro nás těžké po Koreji cestovat a jaký je to pro nás pro turisty rozdíl oproti jiným zemím a Jižní Koreji. Je to super, angličtina fakt hodně dobrá, dětska reagujou, smějou se když se pokusím o nějaký vtip. Rozumí a když jsem koukal na jejich učebnice z roku raz dva, jsou fakt celkem Advanced.

Pak se to celé nějak... stočilo na korejštinu, jazyky, bavíme se o tom, jak studuju korejštinu, co je pro mě těžké a jiné, co je pro ně těžké v angličtině. Po cca půlhodině musíme končit - abychom byli zbytečně brzy na večeři - ale pro mě to byl jeden z největších zážitků. Tyhle děcka nebyly žádná propaganda, řešili jsme auta, jejich sny, co by chtěli dělat po škole... bomba. Jasně, že asi nebyli z rodin co sází kvítky u cesty ale potomci dobrých soudruhů, a třeba pak dostanou školení o tom, že všechno, co jsme jim řekli je nesmysl, lež, a fake news. Možná třeba taky ne.

Večeře v hezké restauraci. Nikdy nikde nebyli žádní místní, všechno je připravené jenom pro nás. Jsme tu jediná skupina široko daleko. Tanečně hudební představení místních servírek, tleskáme do rytmu písní s motivy jako "Strana je naše matka", korejské předělávky Rolničky Rolničky (Jingle Bells) s nějakým tím motivem Kim Jong-Una, a tančíme na vypalovačku, ve které rozumím jenom tolik, že Kim Ir-Sen je náš otec. To chceš.

Na hotelu pozdě do noci chlastáme s naším průvodcem, když pije, je to o trochu menší Führer než obvykle. Julia z něho tahá rozumy, sloužil v DMZ, chápe, že to tady máme těžké ale vidí změny a očekává další. Uvidíme. Zajímá mě, jestli umí řídit. Neumí. Řízení je tady povolání, ne jen tak nějaká dovednost kterou má každý, jako třeba zavázat si tkaničky. 

Julie: Lee, jak dlouho to trvá vlakem do Pchjongjangu?
Lee: 18 hodin. 
Julie: Lee!?
Lee: Podle jízdního řádu. 
Julie: Lee, jak dlouho to reálně trvá?
Lee: 24 hodin
Julie: Nekecej, Lee, reálně, jak dlouho ten vlak jede?
Lee: 48 hodin

Pořád mi přijde, že má smysl sem jezdit a pozorovat, jak se země mění. Já, Philip a Běloruska Jelena pijeme na bratrství mezi národy a tak různě, máme s Philipem oba pozvání do Minska. 

Nějak se nám podařilo ztratit klíč od pokoje, musím ve stavu podroušeném vzbudit recepčního, co spí na zemi za recepčním stolem, a máme čtyři hodiny do budíčku.