Den čtvrtý

Budíček je svině. 6:45. Nemám ho rád. Rychlá očista a valím na snídani. Philip, můj německý bunkie, snídaně moc nedává tak ho nechávám spát. Dnes bylo třeba se líp obléknout, tak dávám to nejlepší, co jsem si vzal: kalhoty od obleku, společenské boty, a světlemodrou košili. Nikdo nenadává. Průvodci se snaží, Lee si vyměňuje s jedním týpkem košili za horší a tu schovává pod sako, Kim tahá z rukávu asi tři bílé košile a rozdává je po buse méně přizpůsobivým.

Proč to všechno, první zastávka je totiž "Palác slunce" Kumsusan, kde nás čeká stejná rutina jako minule. Uschování foťáků a mobilů, pak osobní prohlídka, a pak už sedm klaněček u voskových vůdců a vůdců pravých. Medaile, řády, papaláši, komunisti, vlaky, lodě, mercedesy. Průvodci překvapili, přitáhli nám do busu každému dost luxusní (a drahou) knížku o paláci s hromadou fotek (kromě samotných mumií). V korejštině a čínštině bohužel, ale textu tam moc není a já mám korejskou, tak neremcám.

Pokračujeme k muzeu Korejské války, taky nic nového, zabavené zbraně, loď Pueblo, překroucená historie podpořená řadou neochvějných důkazů... a panorama. Je čas k obědu, jedeme do Mangjongde do restaurace, jídlo v pohodě, hodně předkrmů a jako hlavní chod bibimbap. Bez masa ovšem. Ale jako předkrm bylo nějaké kachní maso či co. Vracíme se do centra, na Mansudea. Procházíme si park s fontánami, který jsem minule neviděl, a pak klasicky kupujeme kytky a jdeme je položit k nohám dvacetimetrových bronzových soudruhů.

Odtud k věži Juche (ču-čche), nahoru se mi nechce, raději courám po okolí a dám se do řeči s jedním vojákem, který hlídá, aby nikdo nechodil dolů na náplavku. Nezlomil jsem ho, fotku, kterou jsem chtěl udělat, neudělám. Nepomáhá ani Pak, která se ptá jiného vojáka. Fotím aspoň různá sousoší v okolí. Mezitím se začínají trousit lidi zpět z vyhlídky, a pak jedeme zpět do Mangjongde, do paláce dětí. Nejdřív procházíme několik sportovních učeben (balet, volleyball, gymnastika), pak cosi počítačů a fyziky, ale pak je třeba zaujmout místa na představení, které bude v pět. Do šesti.

Jak je řečeno ve filmu "Vítejte v KLDR", je to úchylně dokonalé a dokonalé v úchylnosti. Pěti, sedmi, devítileté děti jedou na hudební nástroje a předvádějí kousky, za které by se nemusela stydět olympijská reprezentace - pokud by se třeba olympiádovalo ve hře na buben. Jako super, ale představa, čím si ty děti musí projít aby se dostaly v útlém věku na takovou úroveň, je dost děsivá.

Poslední dnešní zastávkou je supermarket. Pro mě největší pecka - nejen že se mi potvrdilo všechno, co jsem napsal v článku "Wony a klid", ale mám ještě materiál na další. Normálně se dostáváme do obchodů kde nejsou ceny, nebo jsou ceny v kurzu cca 100 wonů za dolar. Tady je ofiko směnárna s kurzem 9350 za euro. Měníme si každý pár euro a kupujeme nějaké snacky, vodu, alkohol a další blbosti. Musíme si směnit peníze zpět, já to poctivě dělám (nechávám si akorát stovku v hodnotě asi 1c), ostatní na to povětšinou pečou. Stejně budeme mít místní peníze přístupné v Rasonu.

Večeře nenadchla, ani neurazila, hlavním chodem je omurice, tj. rizoto v omeletě s kečupem. Dost divná věc, takové to jídlo co vám (korejská) babička narychlo spíchne, když přijdete na návštěvu a budete se dušovat, že jste jedli a hlad nemáte. V Jižní Koreji to seženete taky, ale v bufetu třetí cenové kde mají menu jenom v angličtině a plastové židličky.

Na hotelu si u fotografa nechám udělat dvě pasové fotky pro průvodce na nějaké povolení nebo co, nevím na co, do zóny Rason, a pak už družba, pijeme Korea Libre (soju s colou), řešíme tradiční dilema jak s tipama, a před půlnocí se loučím a jdu dopsat článek (píšu když je 0:56). 

Zatím musím říct, že je to celé značně jiné. Uvolněnější. Nebo je to tím, že jsem věděl, do čeho du, a psychicky se připravil. I průvodci jsou víc v pohodě. Aut jezdí víc, autobusů, taxíků. Ale jinak je to pořád mramorová pohroma. Věděli jsme lidi spát na krajnici dálnice a tutéž opravovat tak, že kladívkama a majzlíkama dálnici rozmlátí ještě víc, díru vycpou šutrama a zarovnají hlínou, v lepším případě na místě v kádi připraví cement pak lopatou uplácávají své veledílo. Mechanizace nula. Kvalita práce nula. Je tu ale dobrá parta, všichni jsme na podobné vlně, není tu žádný věřící komunista, ale ani blázen, co by do všeho rýpal. Všichni se společně snažíme odhalovat roušku poznání a lehce tlačit na pilu a posouvat tak hranice, které nejsou viditelné ani vytyčené - jsou jenom v myslích našich průvodců a jejich manuálech a procedurách.