Den dvanáctý

Ráno není tak hrozné, jak jsem čekal. Zvládám dopsat zápis za včerejšek a stíhám snídani v sedm patnáct. Po osmé se loučíme s hotelem, sedáme do busu a vydáváme na tříhodinové cestu k hranici s místním "Hong-Kongem", zónou volného obchodu "Rason", kde budeme trávit zbytek našeho pobytu. V autobuse se dozvídám, že klíč se našel - přibrala ho při rozchodu z baru Julie :D.

Celá cesta, 100 km, se "opravuje". Tisíce lidí zametají, srovnávají, okopávají a nějakým způsobem vylepšují cca osm metrů širokou šotolinovou cestu. Jeden grader by to zvládl projet tam a zpět za deset dní. Ale tohle je snazší, prostě stovky lidí uskakují před neustále troubícím autobusem, systém opírání se o lopatu a koukání na kolegy moc nefunguje... zapojují se všichni, ten dělá to a ten zas tohle. Hladová zeď. Jedna četa postavit, druhá zbořit. Zítra znovu.

Na hranici začíná betonová cesta, a pak musíme projít kontrolou. Nemusíme ale ven z budovy, stačí dvě fotky, pas, průvodci lomeno strážci zajistí všechno za nás. Nejdřív ale na parkovišti měníme bus za úplně stejný, a měníme trojici našich průvodců plus řidič za čtveřici nových, dost chaos, nevím kdo je kdo, ale tak snad se to zlepší. 

Žádná kontrola neproběhla, na hranici jsme stáli tak pět minut, ani nás nechtěli vidět, prostě jedou bílé huby, víza do Číny mají, správné výstupní vízum taky (někomu včetně mě ho museli v Pchjongjangu předělávat), tak ať si jedou. Z komunismu do komunismu říznutého finanční injekcí. Uvidíme, jaký bude rozdíl.

Na první pohled je tady víc prachů. Normální benzínky. Víc aut. Lepší cesty. Do toho ale stále rudé slogany a portréty a sochy vůdců. Pořád jsme dost jasně v KLDR a jako Hong-Kong to tady rozhodně nevypadá. Náš hotel Tourist je celkem OK, má pár much, hlavně teda kombinace pokojů ve čtvrtém patře bez výtahu a dvacetikilových kufrů není úplně optimální, a to jako správný rudý gentleman těch pater s kufrem svým i křehkých dam vyjdu asi deset. Ale je tu teplá sprcha.

Lehce se zabývám ukrýváním fotek, které mi donesl Jean-Luis ve svém notebooku, píšu něco zápisu abych toho večer neměl tolik, a za chvilku bude oběd. Bodla by nějaká změna, už mi z těch všech pořád stejných zelenin a pálivých mas roste na hlavě tráva, pořád mi to sice chutná ale co já bych dal za rajskou nebo svíčkovou. Nebo i tu blbou brkaši.

Žádná velká sláva, žádná inovace. Po včerejším dalo by se říci hodokvasu nějak nemá nikdo moc chuť, tak spíš tak ochutnáváme.

Snědli jsme, je půl druhé. Místní cestovkáři chtějí polední klid a odjezd ve tři. Přijde nám to jako kravina, tak se jdeme alespoň (s bachaři) projít po městě, a pak busem vyrážíme do (státní) továrny na plnění lahví. Vaří se tu pivo, vyrábí soju, mokkoli, a stáčí voda. Jako teda žádná pecka. V případě vody je výrobní kapacita mizerná, část procesu je manuální, naplněné lahve se musí ručně srovnat do vzoru 4x5 a odeslat do rozštelovaného fóliovacího stroje k zabalení. Padesátá léta minulého století. O moc lepší to není ani u ostatních výrobků. 

Mám takový nešvar, už od mala opravuju učitele, pokud mám pocit, že říkají nesmysly, a neodpustím si to ani tady. Je tady takový výkaz produkce, podle kterého by měla produkce z letošních 450000 lahví raketově vzrůst na 11724000000 lahví. Někdo si tu asi myslí, že jsou, Coca-Cola. Jedna a půl lahve tak statisticky připadá na každého z nás. Nesedí ani produkce v penězích, protože 1560000 wonů by znamenalo strašně nízkou cenu za lahev, a to zejména při kurzu k euru, kde pak roční produkce vychází na cca 160€. To mi nepřijde úměrné ke 12 miliardám vyprodukovaných lahví.

Prostě zásadní chyby, celé je to tak nějak fejk, nikdo se nepředře, asi fakt něco vyrábí, ale je to takové laxní, neumí tady počítat. Vysvětluju chyby zbytku skupiny, pro které je celý výkaz rozsypaný čaj, a ti se pak už průvodců a ředitele továrny ptají za mě :D. Vzrušená debata.

Následuje továrna na boty, od dvou různých průvodců (máme jich čím dál víc) se dozvídám dvě různé informace, jedna že se boty odsud dováží do Pchjongjangu a dalších částí Koreje, od druhého, že je to joint venture s Číňanama a celá produkce jde do Číny. Kvalita ubohá, stroje sto let staré, u třiceti šicích strojů asi jenom pět šiček. Stroje každý pes, jiná ves, údržba tudíž asi náročná... Nechápeme, jdeme dál.

Next stop... wait for it... banka. Ano, je tu banka. Taková svérázná banka. Jean-Luis kupuje nabíjecí platební kartu, ale nic nanabíjí. Neviděli jsme jediné místo, kde by šla použít, bankomat nebo terminál. Třeba ještě uvidíme. (Neuvidíme.) Ostatní mění nějaké juany na wony, já bych rád, ale juanů mám málo, dolary jsem nechal v autobuse a mám jenom eura. Jenže změnit eura přímo nelze, tak musím (po dlouhém zjišťovacím procesu, ani průvodci nechápou, jak to tady funguje) k okýnku, kde mi vypíšou jakýsi devizový příslib, pak s ním do jiného okýnka, kde je fronta a točí se tam bez přehánění milióny v různých měnách. Průvodce mi po deseti minutách nikam nevedoucího čekání zajistil přednostní odbavení, a tak mám juany a za padesát juanů si měním ještě wony, což je snadné. Zítra jdeme na trh, budeme se snažit hodně rozměňovat.

Perlička: Mám bankovku v hodnotě 5 wonů. Jestli to dobře počítám, tak její reálná tržní hodnota je 0,75 halíře. Menší platná bankovka imho na světě neexistuje, možná ve Venezuele před deformou.

Procházíme park který spojuje centrální ulici s pláží, je tu akvapark, ale je zavřený, protože je prý zima a dávno po sezóně (je půlka září, polojasno a pětadvacet). Rozprcháme se po různých opuštěných sportovištích. Někteří lidi se dostávají hodně do varu a jsou fakt nasraní. Tohle nefotit, támhle nesmíš, tohle smazat protože tam je někde vidět policajt, tohle auto nefoť, protože má armádní SPZku. Před vstupem do parku nás varovali, že si máme dávat pozor na věci, že se tu prý krade. Jako fakt. V parku bylo tak 5 zaměstnanců údržby zeleně a pár dětí. V nejbezpečnější zemi světa, v Rajinu, v parku, se prý krade. V podstatě no-go zóna. Tohle je nejvíc.

Pro mě měl být highlight dnešního dne pivovar s restaurací, který v Rajinu otevřel nějaký Čech. Vaří se tu "české" pivo a čepuje do plzeňských půllitrů. No jako co si budeme povídat. Mají dva druhy, z toho jedno rýžové, tak si dávám to obyčejné. Chutná dobře, ale takhle vypadat nemá. Ale řekněme.

Dělám trochu show, když vidím, jak se servírky k pivu chovají: neumí točit, tak pěnu vyhazují do připravené nádoby a pak zase točí, odhodí pěnu, a tak zas a znova. Lámu rukama a na celé kolo křičím korejsky "To nemůžete" a "Prosím tohle nedělejte" ale nefunguje to. Holka za pípou je asi úplně blbá a ty ostatní se jenom blbě smějí. Českou restauraci nepřipomíná absolutně nic, je "Česká" jenom pro turisty. Není tu jediný nápis Česky, a v korejštině jediná zmínka o Česku. Na zdi místo fotek Prahy fotky Pchjongjangu, a to některé ještě otočené o 90°. WTF. Česko tak připomínají jenom ony půllitry. A cena, za dvanáctku chtějí sedm zelených portrétů mrtvého vůdce sousední země, tj. asi 22 korun. Že prý budova a interiér. Tož posuďte sami, obojí je vyfoceno níže.

Večeře v sídle místní cestovky, jako nenadchne, neurazí, je toho dost a je tu i meloun. Večer je třeba na hotelu dohnat spánkový deficit ze včerejška, a zítra nás čeká další "adventure". Nepřepadnou nás třeba?

O jazycích a lidech

Kdo nám ve skupině po odjezdu z Pchjongjangu vlastně zbyl?

Šéfuje to tvrdou rukou - tj. je dost drsná při vyjednávání s Korejci - Ruska Julia. Mluví plynně francouzsky, švédsky a anglicky, občas něco překládá. A samozřejmě rusky.

Můj spolubydla, Philip, student z Berlína toho času v Düsseldorfu. Ze čtvrtiny Francouz, mluví kromě němčiny velmi dobře (o dost líp než já) anglicky. A je mu dvacet. Shame on me.

Pak je tu Hans, Janek, emigrant z komunistického Polska do Německa. Mluví polsky, německy, španělsky a tak nějak středně komunikativně anglicky, rozumí rusky.

Pak je tu Francouz Jean-Luis, který na důchod emigroval do Budapešti. Mluví francouzsky, anglicky, španělsky, a má nějaké základy němčiny a ruštiny. A maďarštiny.

Další Francouz, Alain, je největší týpek výpravy. Moc nemluví, kouká, a směje se pod dohladka oholenými vousy a všechno pozoruje. Je zubař a třicet let kočuje mezi frankofonními ostrovy v Tichém oceánu. Teď dělá jediného zubaře na celém ostrově Futuna. Mluví kromě rodné řeči i anglicky.

Němka Janine, mluví stejně jako Philip skvěle anglicky a učí se francouzsky.

Belgičanka Carine toho kromě francouzštiny moc nenamluví. Je taková svérázná, anglicky se domluví, ale nějak nerada.

Pak je tu manželský pár, Eli a Judith. Izraelci, důchodci ale neberou se moc vážně. Eli byl voják, s armádou několikrát "navštívil" Libanon, Judith byla učitelka, ředitelka, inspektorka. Oba umí výborně anglicky, Judith i německy a jidiš. Stejně jako hebrejština to tady ale není moc platné. Můžou se ale bavit spolu, aniž by jim měl šanci někdo rozumět. Mají pár hebrejských knih a vždycky s nima dostanou místní - učí je obracet knížky opačně.

Pak k nám připojili Bělorusku Jelenu a Rusa Alexandra. Oba toho kromě ruštiny moc nedávají, trochu anglicky když si vypijou. A Saša nepije.

A pak já. Když se bavím zároveň s Hansem a Jeanem-Luisem, mluvíme španělsky. Když s Němci, tak anglicky, pokud se teda nepřidá Hans, to pak německy. S Rusy logicky rusky, v autobuse jsem seděl s Hansem, to pak polsky. Nadávám česky a s korejci občas prohodím nějakou tu hlášku korejsky, ale obvykle rusky nebo anglicky. Jde mi z toho hlava kolem, pomalu se začínám těšit, až budu v práci používat jenom čtyři jazyky současně :D.

Z celé naší skupiny ani velké v Pchongjangu, není nikdo rodilý mluvčí angličtiny. A ani z velké skupiny, ani dvanáctičlenné teď, nikdo nepřijel obdivovat výhody místního zřízení. Ano, klaníme se sochám, tleskáme výkonům pětiletých dětí od mala vystavených neskutečné drezůře, vstáváme, když na stadión vstoupí nejvyšší, předstíráme zájem o plnění lahví vodou. Ale všichni jsme tady jako v ZOO a je nám to jasné hned od začátku. Zejména teď, ke konci cesty, si všímáme detailů od podobnosti mezi slovy Rason a Prison nebo Guide a Guard. Doslova hltáme nesmyslné příkazy a nařízení, kdy nesmíme fotit ulici, protože na jejím konci, asi po dvou kilometrech, je socha vůdce, která by mohla být rozmazaná, ale fotit opuštěná dětská hřiště s obrazy dětí se samopaly v rukou je naprosto normální.