Den patnáctý

Ráno není do čeho píchnout. Zabalit se mi podařilo celkem snadno, jdu se projít ven. Za bedlivého dohledu gestapa. Nepouštím se do žádných větších akcí. Gestapáci jsou v lobby hotelu dlouho do večera a hned zase brzo ráno. Mám podezření, že z úsporných důvodů na tom gauči i spí.

Poslední snídaně, žádná změna, už mi to fakt nechutná a tak jsem rád za trochu toho chleba ve vajíčku a polívky s rýží. Cpeme kufry na sedadla do autobusu a vydáváme se na cestu do neznáma, hodinu po betonové hrůze, po které se dá jet tak padesát, na hranice s Čínou.

Tam se vyskládáme, a doufáme, že průvodci vypadnou. Nevypadli. "Pomáhají" s kontrolu našich foťáků, mobilů a laptopů, tj. dávají četníkům tipy, kdo fotil, co neměl a kdo je největší protistátní živel. Já jsem z foťáku vymazal z posledních cca 300 fotek ty závadné, ale zdá se, že šli ještě dál, bylo to proklikané cca týden dozadu. Jak si poradili s notebookem nevím, mobil si nechali odemknout. Měl jsem tam sice kopii všech fotek, ale zdá se, že je zajímaly jenom fotky pořízené mobilem.

Nejdéle paradoxně trvala kontrola notebooku šéfky Julie, ale vesměs to nebylo tak nejhorší. Něco lehce přes hodinu. Oběma směry proudí davy Číňanů do výše zmíněného kasina, nemají žádná zavazadla, jezdí sem gamblovat na jednu noc a hned jedou zpět. Telefony jim nikdo neprohlíží.

Za hranicí nás naši gestapáci usadí do busu, který nás převeze přes řeku Tumen, kde už je standardní kontrola, a za ní pak Coca-Cola a pořádné silnice a pořádný autobus. Nemůžeme uvěřit, jak je ta cesta rovná. Jak je vůbec možné něco takového dokázat. Že by při stavbě používali stroje? A co je to za autobus? Je tak nový a pohodlný! A má zavazadlový prostor!

Za dvě hodiny a něco málo jsme na letišti v Yanji. Nic moc velké, nic moc tu není. V Lotterii mají internet, tak tam dáváme oběd a sedíme, co to jde, pak se jdeme checknout. Bohužel to nešlo až do Prahy, takže musím (přestože je to přestup Air China - Air China), v Pekingu pro zavazadlo.

Let normálka, na dvouhodinový spoj teplé jídlo, kuře, rýže, rajčata a neslané buráky. Asi to mělo být kung-pao. V Pekingu se loučíme s těmi, kdo jedou do města, a na letišti jsme zůstali čtyři. Mě jedinému se hned daří zbavit bágla, ostatní to táhnou. Já mám sedm a půl hodiny do odletu. Snažím se nespat, snad to pak v letadle půjde. Okupujeme asi tři hodiny stůl u krále karbanátků. Je tu celkem klid, máme tady takový chráněný záliv. A mají tu levný čaj a kafe. Postupně se loučím s ostatníma, kteří letí dřív nebo z T2, a když osiřím, jdu na bezpečnostní kontrolu. Tam mi bratrskou severokorejskou svítivě modrou powerbanku vyhodí z příručáku. Čekal jsem to: nemá žádný štítek s údajema. Musím trochu šetřit šťávou, a tak tedy do salónku u gatu E17. Je tu jídlo (nic nechci, ale croissant s máslem a marmeládou mě přesvědčí - dva týdny jsme neměli nic sladkého), a hlavně je tu sprcha, a já mám v batohu čerstvé oblečení. Takže do letadla polezu jako člověk. 50 minut do odletu, dopisuju zápis a je třeba zdrhat na gate, mám to poměrně daleko.